To nejde zapomenout... :D

Protože se mi od mala ve škole líbilo víc čtení se slohem než gramatika -  ( přestože jsem s ní memívala nikdy problémy, ta mě chytla až někdy v šesté třídě, když jsem začala jezdit po ČJ soutěžích) psala jsem si do deníčku básničky, co jsme se učili...  některé ty nej... sem dávám, i když je to omílaná klasika... :D

Lesní studánka / Josef Václav Sládek

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
tu nebe, les i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Za trochu lásky / Jaroslav Vrchlický

Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Máj / Karel Hynek Mácha

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.

Maryčka Magdonová/ Petr Bezruč

Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdonova.

Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?

Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?

Maryčko, mrzne a není co jísti…
Na horách , na horách plno je dřeva…
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?

Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?

Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?

Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
se synky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?

V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě, Maryčko Magdonova?

Maryčko, po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!

Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova.

Polednice / Karel Jaromír Erben

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
"Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! Hle husar a kočárek -
hrej si! - tu máš kohouta!"
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku -
"I bodejž tě sršeň sám - !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!" -
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!

"Dej sem dítě!" - "Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!"
Divže smrt ji neovane,
ejhle tuť - Polednici!

Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž - a již je vzápětí.

Již vztahuje po něm ruku -
matka tisknouc ramena:
"Pro Kristovu drahou muku!"
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika svakla, dvéře letí -
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.

Balada o očích topičových / Jiří Wolker

Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí sých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

"Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!"

Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k oltáři,
jako dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly."

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti,
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhelné kusy
přikládá, neví snad o tom, - spíš musí,
neboť muž vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc z obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, - nevidím!"

Sběhli se soudruzi přestrašení celí,
dvěma nocemi domů jej odváděli.
Na prahu jedné noci žena s děckem sténá,
na prahu druhé noci nebesa otevřená.

"Antoníne, muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou, ohněm a lopatou?
Proč muž tu na světě vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí a na druhou umírá?"

Neslyší slepec, - do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,
to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

Dělník je smrtelný,práce je živá,
Antonín umírá,žárovka zpívá:

Ženo má, - ženo má, neplač!

Balada o hovně / Jaroslav Vrchlický

Na mém stole od nedávna, leží zvláštní kus,
je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.

Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as,
či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,
či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.

Škoda, že mi novin kousek vedle hovna neležel,
aspoň znal bych politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal,
nepoví, kde, jak a kdy ho tvůrce jeho zanechal.

A tak hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
žel, že navždy zůstane mi nejtemnější záhadou.
Dál však moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho hrobem louka, sad, či les, či referát?

Všechno toto nadarmo je, marné všechno pátrání,
bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.
Sta mi představ v mysli spěchá, myšlenek se tísní sbor,
vím, že hovnem povrhují, vím, že psancem je ten tvor.

A přec každý kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát,
co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát?
Ale jedna věc mne těší, v hovnu čerpám nauku,
v hovně jsme si všichni rovni, bez reptání, bez hluku

Ať ho vysral cigán v háji, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál!
A tu člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící,
čím je víc, než pro to hovno živou voznicí.

3aйчик  /  básnička z páté třídy na RJ

 Oдин, два, три, четверо, пять,
пошел зайчик прогулять,
вдруг охотник выбегает,
прямо зайчика стрелять -
пиф, паф, ой, ой, ой...
убегает зайчик мой !

Ostrava  /  Petr Bezruč

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.

Uhelný prach sedl do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
se vlasů, s vousů a s obočí
visí mi rampouchy uhlí.

Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce
z krve mé a z mého potu.

Sto roků v kopalně mlčel jsem,
kdo mi těch sto roků vrátí?
Když jsem jim pohrozil kladivem,
kdekdo se začal smáti.

Abych měl rozum, šel na kopalnu zas,
pro pány robil jak prve:
máchl jsem kladivem - teklo v ráz
na Polské Ostravě krve!

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
nech vám je Petr nebo Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel;

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
hlubokých páni vy dolů:
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zůčtujem spolu!

Jak lvové bijem o mříže / Neruda Jan

Jak lvové bijem o mříže

jak lvové v kleci jatí,

my bychom vzhůru k nebesům

a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:

"Nuž pojďte, páni, blíže,

jen trochu blíže, hrdobci,

jimž hrouda nohy víže!"

My přijdem! Odpusť, matičko,

již jsi nám, Země, malá,

my blesk k myšlénkám spřaháme

a noha parou cvalá.

My přijdem! Duch náš roste v výš

a tepny touhou bijí,

zimniční touhou po světech

div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,

my světů dožijeme,

my bijem o mříž, ducha lvi,

a my ji rozbijeme!